Slavná americká čtveřice METALLICA zúžila v poslední době intervaly mezi svými vystoupeními na území naší Republiky na pouhé dva roky, takže od roku 2008 jsme ji mohli vidět již potřetí, celkově pak po sedmé. Letošní koncert byl koncipován jako tak trochu opožděná oslava dvacátého výročí vydání jejich přelomového Černého alba. A byla to oslava opravdu znamenitá. Všichni, kdo dobře znají výtečnou úroveň a koncertní formu této čtveřice, museli dobře vědět, že meta na zabodování v konkurenci předchozích vystoupení bude položena sakra vysoko, přes to však musím říct, že ten letošní byl nejlepším koncertem METALLICY odehraným u nás v tomto století (tedy za posledních dvanáct let).

Přejděme k předkapelám. Francouzská GOJIRA nezklamala a šla do svého setu s veškerým nasazením, takže za přispění mnoha jásajících krajanů v uzavřeném sektoru po pódiem odehrála kvalitně nabušený set. Bouřící přívaly ostrých riffů doprovázené kanonádou bicích, surově hutný avšak čistý sound, technická vyzrálost, nasazení, avšak i absence nějakých výraznějších momentů a melodií, to byly základní indicie této kapely. Rozhodně žádné zklamání, ale na to, aby mne GOJIRA dostala, by zkrátka musela hrát úplně jiný druh hudby.

Vystoupení následujících MACHINE HEAD však bylo, stejně jako před čtyřmi lety na tom samém místě, absolutním zvukovým provarem. Tenkrát jsem spílal zvukařům METALLICY, proč takto zařezává svoje předkapely, ale vzhledem k tomu, že GOJIRA měla zvuk naprosto precizně čistý a ustálený, bude problém trochu někde jinde. Nikdy v životě jsem na takto velké stadiónové akci neslyšel mizernější a rozháranější zvuk než měli právě letos oaklandští drsňáci. Kytary byly slyšel snad jen podle toho, kterým směrem zrovna foukal vítr a zdali pod nima zrovna neburácela rytmika pohlcující všechno do neprostupné hlukové koule. Rozplizlý a necharismatický set, tuhle jinak studiově znamenitou partu, nedokázal divákům ani náznakem prodat. Není se čemu divit, když ta na místo sebe, na plátnech po bocích pódia, promítala nějaké nesmyslné brouky, stromy, kamenné andělíčky a kresby kostlivců. S tím zapůsobit na někoho, kdo jejich produkci ještě nezná, prostě nelze. Set MACHINE HEAD se skládal pouze z věcí novějšího období, takže „Imperium“ byl ten večer opravdu jejich nejstarším zahraným kouskem. Dále byly k slyšení skladby jako „Halo“, „Aesthetics Of Hate“, „I Am Hell“, „Be Still And Know“ nebo „Darkness Within“.

Pár minut před půl devátou to konečně vypuklo a METALLICA stanula na pódiu vystřelujíc hned z kraje prastarou klasiku „Hit The Lights“. Ovace vybuchli okamžitě. Následovalo několik dalších skladeb staršího data, které po mnoho let drží pevný základ koncertního setu kapely – „Master Of Puppets“, „Blackened“ a „For Whom The Bell Tolls“, aby posléze překvapila zařazením koncertně poměrně netradiční „The Shortest Straw“. Zvuk byl čirý, čisťoučký a patřičně průrazný, zkrátka lahoda jej poslouchat a kapela si to všechno užívala spolu s fanoušky. Ti občas působili trochu unaveným a méně jásavým dojmem, než na co je Kalifornská čtveřice zvyklá například v Latinské Americe, Mexiku nebo doma ve Státech, ale kapelu to v nasazení nikterak nezvyklalo a dávala do koncertu doslova všechno. Ohromila mne vitalita všech členů, zvláště pak lídra Jamese Hetfielda, který od prvních minut doslova opanoval pódium a měl prakticky koncert ve svých rukách. Skvěle mu sekundovali jak Kirk Hammett a Rob Trujillo po stranách (i když se pozice čelní trojky neustále obměňovali), tak neposedný čertík Lars Ulrich od bicích, kdy každou volnou chvíli vyskakoval spoza soupravy a gestikuloval do davu. Myslím, že James ve svých takřka padesáti letech vypadá daleko lépe, energičtěji a zdravěji, než kdysi dávno ve třiceti.

Po pětici skladeb z osmdesátých let přichází konečně čas na očekávané Černé album, což je oznámeno asi dvojminutovou videosekvencí se samply z nahrávání tohohle slavného díla. Hraje se všech dvanáct skladeb v pořadí od zadu, tedy začínáme poslední skladbou „The Struggle Within“ a pokračujeme přes „My Friend Of Misery“ (v té se Rob znamenitě zhostil té výrazné basové linky a mnohde dopomohl i doprovodnými vokály) směrem dál dopředu. Balady „Nothing Else Matters“ a „The Unforgiven“ jsou jako již tradičně důvodem k zažehnutí mnoha tisíců zapalovačů a „Wherever I May Roam“ se stala jasným vrcholem celého koncertního setu, kdy orientální motivy a pohupující se kytarové riffy ve středním tempu, ženou koncert do sféry zážitku, na který se zkrátka nezapomíná. Spolu se „Sad But True“ a „Enter Sandman“ už však bouří celý stadión, aby následně kapela zmizela do zákulisí a vyšla po několika minutách na přídavek.

Ten je spuštěn songem „Fuel“, aby následoval další z vrcholů koncertu, a sice klasika „One“, během které dojde na masivní ohnivé výbuchy, ale rovněž na síť zelených laserových paprsků, kterými je protkán vzduchoprostor nad hlavami diváků uvnitř kotle stadiónu. Vystoupení zakončuje jako již tradičně vyřvávačka „Seek And Destroy“, aby METALLICA posléze věnovala celých deset minut rozlučkovému ceremoniálu odprezentovanému s širokými úsměvy, paroháči, vytleskáváním, rozhazováním trsátek, vyřváváním slova „Yeah“, gestikulací a nejrůznějším ukazováním do řad diváků (Lars – pití z kelímku a vyflusáváním do ksichtů stojících v popředí). Holt METALLICA je americká kapela, takže dobře ví, že se jim tohle zábavné divadélko v budoucnu mnohokrát (v pozitivním slova smyslu) vrátí. Výtečný koncert.

Vypatlanost některých jedinců z velkých metalových akcí (úvaha tak trochu navíc):

Chápu, že se stane, že i když je někdo kuřák, tak zrovna nemá na akci cigarety, takže když si prostě řekne, tak mu klidně jednu dám (tedy v případě, že je zrovna mám sebou, protože nemám zrovna za potřebí vykuřovat každý den a nosit si krabičku všude, na koncerty obzvlášť ne). Stane se prostě, že někde v terénu dojdou. To co jsem však zažil na ploše stadionu v průběhu čekání na hlavní hvězdu večera, to se mi snad ještě nestalo. Začalo to tím, že jsem zpozoroval nějakýho zhruba pětatřicetiletýho opuchlýho dundálka, jak obchází lidi a něco jim říká, přičemž každýho obejme poctivě okolo ramen pravou rukou a levou dlaní každýmu bouchá o hrudník a něco mu šeptá, načež je odmítnut. Toto individuum se však začalo nebezpečně blížit, protože bylo asi již osmi jedinci cestou ke mně odmítnulo, takže jsem se zakous, že to jakože vydržím, a čekal co z něj vypadne. To co řekl, mě doslova vyrazilo dech. Mírně unaveným, avšak zřetelně moravským přízvukem totiž povídal (a to aniž by věděl jestli jsem kuřák či nikoliv a jestli podobné zařízení vlastním - naštěstí nevlastním) - "Pujčíš mi elektrickou fajfků, že jó?". Myslim, že jsem v tý chvíli asi pět vteřin zápasil se šokem a musel jsem si to v hlavě srovnat, ale pak se to začalo obracet do stavu, ve kterém se patrně nacházel herec Josef Abrhám při roli učitele, kterého žák Hujer vyzval k příchodu do třídy "pane učiteli, už je čas". Takže mé zúčtování bylo jednoznačné - "Ty si rád zakouříš co? Máš rád pokouřeníčko?" Týpek ihned znejistěl. A začal se odtahovat. Nebylo nutné pokračovat, i když jsem měl vlastně dost co říct. Zkrátka a dobře, nechápu lidi, který ví, že když jdou na nějakou mnohahodinovou akci a ví že jsou kuřáci, že se prostě nevybaví zásobama a stojí jim za to otravovat vyloženě desítky jiných lidí, navíc si dovolí jim říct rovnou o elektrickou cigaretu, což situaci dodává daleko horší pointu, takže mě ve výsledku napadla další možná odpověď - "A můj mobil nebo kreditku bys ty buránku vypatlanej nechtěl? A co takhle klíčky od auta, zajezdit si okolo stadiónu, co?"

Fotky převzaty z Facebooku kapely.

Článek neprošel redakční korekcí.